New Moon - Předmluva

28. ledna 2009 v 20:28 | Ba.Cullen |  *New Moon-Nový měsíc
Měla jsem pocit, jako bych se lapila do takové té děsivé noční můry, kdy člověk musí utíkat, utíkat, až mu praskají plíce, a přitom nedokáže přinutit tělo, aby se hýbalo dostatečně rychle. Jak jsem se prodírala tím netečným davem, připadalo mi, že mám nohy stále pomalejší a pomalejší, ale ručičky obrovských věžních hodin nezpomalovaly. S neoblomnou, lhostejnou silou se neúprosně blížily ke konci - ke konci všeho.

Ale tohle nebyl sen, a na rozdíl od toho, jak to chodí v nočních můrách, jsem neběžela o svůj život; utíkala jsem, abych zachránila něco nekonečně cennějšího. Na mém vlastním životě mi v tuto chvíli příliš nezáleželo.
Alice říkala, že je bohužel dost pravděpodobné, že tu dnes obě zemřeme. Možná to mohlo dopadnout jinak, kdyby ji nesvazovalo to zářivé sluneční světlo; jenom já jsem mohla volně přeběhnout přes tohle prosluněné náměstí přecpané lidmi.
A já jsem nedokázala běžet dost rychle.
Takže mi bylo jedno, že jsem v obklíčení našich mimořádně nebezpečných nepřátel. Když hodiny začaly odbíjet a jejich údery vibrovaly pod podrážkami mých pomalých nohou, pochopila jsem, že už to nemám šanci stihnout - a byla jsem ráda, že na mě čeká krvežíznivý nepřítel, nenápadně schovaný v záloze. Protože jako trest za to, že jsem to nedokázala, přijdu o veškerou touhu žít.
Ozval se další úder a slunce pražilo dolů přímo z nadhlavníku.
* * *
I felt like I was trapped in one of those terrifying nightmares, the one where you have to run, run till your lungs burst, but you can't make your body move fast enough. My legs seemed to move slower and slower as I fought my way through the callous crowd, but the hands on the huge clock tower didn't slow. With relentless, uncaring force, they turned inexorably toward the end-the end of everything.
But this was no dream, and, unlike the nightmare, I wasn't running for my life; I was racing to save something infinitely more precious. My own life meant little to me today.
Alice had said there was a good chance we would both die here. Perhaps the outcome would be different if she weren't trapped by the brilliant sunlight; only I was free to run across this bright, crowded square.
And I couldn't run fast enough.
So it didn't matter to me that we were surrounded by our extraordinarily dangerous enemies. As the clock began to toll out the hour, vibrating under the soles of my sluggish feet, I knew I was too late-and I was glad something bloodthirsty waited in the wings. For in failing at this, I forfeited any desire to live.
The clock tolled again, and the sun beat down from the exact center point of the sky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama